Video: Hard To Clean

Nechce se mi psát, chce se mi kreslit. Poslouchám u toho hudbu, a tak jsem zabrousil na moje oblíbené blogy, abych si trochu rozšířil obzory. Na Chook Race, kapelu y Melbourne, jsem narazil už dříve a vedle Terrible Truths, Totally Mild, Saxu a dalších je důvodem, proč se tam dolů chci podívat. Taky je tam slunce a verandy na předměstích.

Na Hard To Clean jsem dřív narazit nemohl. Písnička je nová. Je to pohodovka. Skoda, že pohovka je daleko, tak radší bych dnes byl na chalupě a tvořil tam. Ale to bych zase neobjevil trojici posilovacího zařízení, jež nutně musím mít. Sakra, posilování je poslední dobou v klipech nějak často. Nejdřív Best Coast, pak Rama a teď Chook Race. Pokaždý jinak. Těším se s čím v tomhle ohledu příjde Lazer Viking.

Audio: Made To Fight

Slyšel jsem, že se teď poslouchá Techno a berou drogy. Ani jedno jsem si nějak neoblíbil. Ale tuhle písničku můžu. Je agresivní jako peklo.  Hrozí, přímo nás ohrožuje a neumim si představit, že by u toho chtěl někdo bejt na drogách. Ale asi si zase špatně představuju účinky drog. Lidi se vlastně nechtějí hodit do pohody.

Oni totiž zpožňují říkat, že mají depresi. Lidi mě dost často serou a štve mě to, protože je chci mít rád.

Srpen

Fakt sorry, že nic nepíšu. Pracuju na několika projektech a ty spotřebujuou většinu mý pozornosti. Nový hudby je spoustu. Teď mě třeba oslovila tahle elektronická pecina. Vidim to, že na podzim budu poslouchat mnohem míň kytar než na jaře.

Taky nevim, proč to najednou nepíše některé háčky.

 

Audio: Leadlight

Dlouho jsem nic nenapsal.
Neměl jsem internet. Neměl jsem ho v Praze ani na chalupě, a tak jsem moc neposlouchal. Poslouchal jsem Vltavu, takže třicet oper denně a hodina s radiem Wave. Občas pustilo něco, co mě potěšilo, třeba Angel Olsen nebo Blood Orange. Má teď nový album.

Julia Jacklin je první věc, na kterou jsem narazil včera, když jsem se konečně dostal k hledání nové hudby. Je to tak dobrý.  Přesně to zapadne mezi všechno, co zrovna poslouchám. Ať  už jde o Burnt Ones nebo White Fence nebo Freetown Sound.

Neznám moc písniček od Julie, ale Leadlight je pecina. Trochu Van Etten, Lykke Li, trochu Prass a ten riff, kde jsem ho jenom slyšel? Tom Petty možná. Nemůžu si vzpomenout, ale kudrlinu, kterou vyčaroval, tu nezapomenu. Chci slyšet celý album. Pool Party je dobrej začátek zbytku a název Don't Let The Kids Win jenom láká

Yoncalla

 Yoncalla   je moje rozloučení s Yumim. Alespoň zatím. Kapela se od předchozích elpin posunula. Album je pořád na první poslech sweet deal. Je plný emociálně nabytých pecin, jež zároveň zůstávají křehké. Technicky je zvuk čistší. Pocitově nacházím spoustu nesrovnalostí v podobě stylistických nejasností, rozprostření se od Davida Guetty k Fleetwood Mac. Snad nejsou tak hloupí, že by se chtěli zalíbit všem. Možná jenom našetřili peníze na lepší techniku. Rozumná investice. 

Yoncalla.jpg

Právě tření se s elektronickou taneční hudbou a vykrádání sebe sama čtveřici neustále shazuje. Keep It Close To Me a Haji Awali stylisticky hako dvojice vykrádá předchozí peciny  The Brae   a A Long Walk Home For The Parted Lovers. Ozvěny Second Wave, Aleny a všeho ostatního jsou též přítomné. Ranou tvorbu ovšem nepředčí, naopak se vedle ní mění v Goliáše. Obr, který má velké ambice. Pak dostane kamenem. Originálnější skladby potom zní jako ústupek. Četl jsem recenzi, jež mluvila o Yoncalle  jako rozstříštěné.  Asi nevěděli, co napsat. Tenhle argument se dánajít často a nezdá se mi, že by zde platil. Naopak slyšiím, jak část členů ustoupila do pozadí, takže se proměnili jen v kulisy bez tváří. Tkle nezní čtyři názory.

Short Truth  je asi nejlepší a nejhorším článkem. Rozložená disco skladba s hitovým a tanečním potenciálem. Ale není ničím, co bych si opakovaně pouštěl s potěšením. Na to je příliš povrchní, zvukově křiklavá. Popravdě, zrovna teď mi na Yoncalle  nejvíc chybí kytary, špína nebo aspoň glam. Neoblíbil jsem si jedinou písničku. Nemůžu se zbavit bezpohlavní pachuti soundtracku japonský počítačový hry. A já chci mojo.

Audio: Car

Čína je velká země. Její punková scéna je živá a zajímavá, u nás naprosto neznáma. Cheena není z Číny. Hraje punk a má pět členů a nová skladba Car mi už názvem připomněla Dictators. Pak do nich někdo nalil hodně Ramones a LA punku. Rychlá, úderná, před deseti lety by se řeklo pogo.

Audio: Calculations

Díval jsem se na seriál o počítačích. Muž, jenž si hraje na Jobse, dokope jednu společnost, aby mu udělali první laptop. A taky jsem se vrátil k vývoji her. Přirozeně mě potom potěšilo, když Bedroom Suck zveřejnili písničku od Lower Plenty.

Připomíná mi tvorbu Freelove Fenner. Pomalé tempo, za hranicí zábavnosti je podpořeno hravou disharmonií a hlasem na hranici sopránu a umírání. Sečtením dostaneme chytlavou kombinaci, kdy zejména slova refrénu rychle uvíznou v hlavě.

Audio: I'm a Man Too

Death Valley Girls občas rád poslouchám na Youtube. Mám rád výstup v dodávce, pak v nějakym radiu a single Electric High i s b-sidem Getting Hard. Sólová tvorba tý holky, co hraje na kytaru, je taky docela cool.

A teď mají novou skladbu. Je o tom, že jsou muži. Nebo možná spíš něco gender. Vzpomněl jsem si na Austru a jejich I'm a Man, I don't care a na můj vlastní text We are Riot Grrrls. Ten je stylu, s nímž se vrhají do žáru hořících kytar Death Valley Girls bližší. Falešný zpěv se line přes levicové bubny. Dva akordy jsou zárukou, že se nic nemůže pokazit.

Take her for a Spin

Shrnutí desek, co stojí za zhoršený zvuk a co vyšly od ledna dál, udělal magazín Spin. Potěšilo mě, že se objevují The Goon Sax se svým Up To Anything. Ale hlavně jsou tam věci, který jsem minul a teď mi dělají radost.  Teda zapomněli na duet Primal Scream a super sexy hot Sky Ferreiry a právě vyšlou Yoncalu od Zoumy.  Stejně, pytel dobrých a horších tipů je zde.

První z nahrávek, jež jsem minul, je nová Colleen Green. Její jednoduše pojmenované EP, Colleen Green je zábava.  Pak noví Coathangers, Teen Suicide. Ty mi už někdo našeptával, jejich It's the Big Joyous Celebration, Let's Stir the Honeypot se mi před nějakou dobou prohnalo po reproduktorech. Nakonec I Exhale z nového alba legend Underworld je parádní návrat a hodně poslouchatelné pecina.

Video: Uptight

Mluvě o oblíbených, Terrible Truths mají video k Uptight. Písničku už mám dobře naposlouchanou a ve video převážně hrají na hudební nástroje a za sebou mají stěnu. Terrible Truths ve video šahají na věci. Věci přírody mě nerozněžní, ale když dojde na něžné laskání vlasů, tak je jasné, že mě mají chyceného a pár zhlédnutí přidám. A hlavně tahle skladba je tak progresivní svou prací s basovou a kytarovou linkou, zpěvem blízkým štěkání, je to femoném, který doufám, že se knám brzy sveze, protože mě jinak čeká cesta na konec světa (taky za Totally Mild, Snow Flake, The Goon Sax, Zoumou).

Video: Don't Forget

Nevim proč, ale všechno mi začíná připomínat U2. U2 v době, kdy měl Edge o kamión efektů míň, v době pseudo křesťanského punku alb Boy a October, v době krásy War a The Unforgettable Fire. Takže není překvapením, že do toho pytle hodím i tenhle klip, jenž asi plně docením až na podzim, kdy bude venku žluto. Zpěvačka mi barvou hlasu připomíná spíš právě Bona, než jinou zpěvačku a silně melodická kytara s reverbem Boss na maximum je silně na hraně. O Hideous Towns si určitě zjistím víc. Uvidím, zda se k nim pak vrátím a nebo radši vytáhnu October.

Vidoe: Tuesday Fresh Cuts

Video je sice na první pohled natočené na digitál, kamera Gopro je dokonce přiznaná, stále se nevyhnulo dnes nutnému VHS filtru. A zatímco nahodilé průjezdy mě moc neoslovují, Fresh Cuts jsou nádherná skladba. Každý okamžitě vzpomene Sharon Ven Etten a ty dvě zpěvačky se stejným jménem. Vzpomene je, protože Bree Tranter nezná. Přesto není novým jménem pro protinožní alternativní scénu, jež by u nás hrála v Akropoli.

Tuesday Fresh Cuts má krásně naaranžované dechy, doprovozené jemnými uhozy na kytaru a hlavně zpěvem, jenž svou harmoničností trhá smysl pro punk na cáry. Bree Tranter asi není zpěvačka, na níž bych šel a na koncert se dlouho těšil, ale naprosto rád si jí poslechnu k ranní kávě nebo při cestě pro noviny.

Audio: Moves In Time

V květnu se hodně stalo. Já v domnění, že jedu na Pelhřimovy, jsem se potloukal u nás na chalupě, nedaleko opravdového Pelhřimova. Za okolností jsem neopoštěl chalupu na díl než cestu do Jednoty, kde naštěstí brali karty. Moje hudební menu skýtalo Lou Reeda, Garáž, Barokní fugy a recenze Jakuba Šponera na radiu Wave.

Mezitím přišlo hodně dobrého. Třeba dlouze očekávané vydání Yoncaly od Yumi Zoumy nebo právě nové album mojí oblíbené kanadské kapely. Brave Radar za deset let vydal hned několik nahrávek, většinu velmi povedených. Lion Head bude jeho první deska vydaná na plnohodnotném dvanáctipalci. Album je nahrané kompletně analogově a zveřejněná Moves In Time dává tušit do jakých výšek lahodnosti se pouští.  Na první poslech připomíná skladby z jejich kazety Message Centre, ale později objevujeme další vrstvy, jež jistě dodal čas i způsob nahrávání. Lion Head vychází 10. června.

Weekend

Včera jsem se náhodou díval na Óčko. Náhodou tam zrovna dávali klip od Oscara. Znělo to úplně jinak než všechno, co jsem od něj doteď slyšel. Místo obvyklého spojení Police a Kylie Minoque s hlasem Toma Jonese, jsem se dočkal něčeho, co mi připomínalo všechno to těsto. Dobrým srovnávacím bodem je v případě Taylor Swift. Taylor Swift je prostě o tolik lepší, protože polaroidový přebal alba 1989.

Taky se mi zdá, že jsem od konce dubna četl asi milión interwiew s Tacocat. Objevil jsem díky tomu několik nových webů a hlavně mi příjde, že kapela ze Seattlu je v tuhle chvíli víc chic než Horkého lampy. Víc hot dává asi lepší smysl.

Na Soundcloudu a hlavně bandcampu jsem narazil na pořádnou dávku punku a nový track od Computer Magic. Alien Friend je chytlavá sci-fi elektronická maličkost, z které tečo synťáky. Ale hlavně hodiny Byrds, Neila a Stills, Burnt Ones a kytary v otevřeném D. D jako Dictators

Video: The Faces on the Floor

Jak by měl klip od Patience vypadat ukazuje video pro mě neznámého Elliotta Vincenta Jonese. Dokonce nevím, kolik je Elliott lidí. Video jde mnohem dál, do bodu, kdy se obraz rozpadá a stává se spíše malbou než videem. Nebál bych se to projmout v galerii. Jednotlivé záběry jsou intimní, estetikou evokují domácí video, první pokusy o umělecký film bez znalostí a jasného záměru, pokusy jež vzešly z toho: "Hej, mám kameru."

Mám rád i písničku. V tomto případě působí víc jako doprovod k obrazu než naopak. Jemný house, který jako by vypad z raně osmdesátkové scéno. Jones by klidně mohl předskakovat Robotnickovi. Moc tuhle hudbu neposlouchám, a tak nevím, jestli má bumerang, ale spíš mi příjde, že jede minimal techno. Byl bych rád, protože s timhle mě na discu uvidíte spíš.

Video: The Church

Pomatuju si Veronica Falls. Jejich album Waiting For Something To Happen jsem jednu dobu poslouchal hodně. Měl jsem na něm rád skoro všechny písničky. Zvláštní bylo, že jakékoliv živé vystoupení kapely mi připadalo nudně, ba mrtvolné. Je hezké vidět, že jejich zpěvačka Roxanne Clifford se vydala z malých bot kapely. Pořád to zní podobně jako Falls. Tempo a zpěv se nezměnili. Naopak přibylo hodně osmdesátek. Různý divný zvuky z kláves a automaty se předhánějí, kdo bude víc slyšet za tím hlasem.

Něco mi na tom zní hrozně tendenčně. Stačí se podívat na video. Všechno působí, že už to znám, bylo to někde jinde. Je to správně a přece špatně. Oblečení nebo zoom do krajiny, vůbec výběr míst. Video Patience je prázdné.

Audio: Walking The Tracks

Ciggie Witch určitě udělá radost fanouškům DeMarca. Už jsem ho dlouho neposlouchal, ale fotka s pozadím z vajglů, kterou mají na svém profilu naznačuje, stejně jako chorus na max, pořádně vyklíčený kličky na kytaru a lajdácké kšiltovky, že mají něco společného. Samozřejmě ten Mac and Cheese má pořádnou porci australský goudy.

Frontman Ciggie Witch je zároveň členem Ocean Party, Klávesami vládne člen zbožňovaných Totally Mild. Charakteristiku zvuku má na svědomí i lapka v podání Joea Foleyho.

Manon Meurt a Black Tone Music

Večer se chystám na Manony, a tak je příhodné připomenout jejich nedávné vystoupení pro Black Tone. Black Tone dělá nově (od začátku roku) tu správnou věc, že nahrává tuzemské kapely, dělá s nimi videohovory, takže se i něco dovim. Trochu ve stylu KEXP, ale jinak, bez studia, v různých prostorech a jenom s jednou písničkou.. Výběr byl až do Meurtů trochu problém, samí chlápci u zdi a ty dvě kapely, co mají holky mi taky nesedly. Ale Manoni vyzvedli server na úplně novej level a já se těším, co příjde dál. Tak doufám, že to nebude návrat k Country Funk Metalu, Klavírnímu Synth Popu a podobným bizarně se profilujícím kapelám. Taky by zasloužili trochu lepší dramaturgii, ale to chce čas. Fandim jim, stejně jako Meurtům.  Hlavně Vláďovi.

Design

Moldau doposud nemělo pořádné logo, design s nímž bych se mohl prezentovat na Facebooku a získat tak ještě jiné čtenáře než tebe, Štěpáne. Ale poslední měsíc na tom ve své laboratoři usilovně pracuji, a tak se můj diář pokryl návrhy. Jinak tam stejně nemám, co psát. Později jsem si vyřízl šablonu a logo nasprejoval. Teď už to chce jenom převést do digitálu, přidat bleděmodrou dozadu a rámeček. Sorry za tu do očí bijící lo-fi úpravu, ale jsem udělanej z retro bitový grafiky.

Taky jsem vymyslel nové heslo: Radio textem.

Video: Lie

Je květen, mám se fajn.

Dinnera můžete znát jako předkapelu Maca. Taky je z Dánska. Zajímalo by mě, jestli se pojem Dánská dívka uchytí jako Švédská trojka. Co v klipu vidíme? Zeď, holku s ofinou a červeným křížem na zádech, černé tričko a traveler guitar. Vypadá překvapivě příhodně, ale když řeknu, že je to kytara, tak budu lhát. Teď si pustim New York Dolls.