Video: Dimensions

Slíbil jsem si, že budu trochu víc psát. Taky něco jinýho než nový videa. Zase jsem odjel a zase byl bez internetu. Přes nové podměty zapomínám psát zde i do mého deníku. Vlastně jsem s obojím přestal v přibližně stejnou dobu.

Přesto se vracím s videem. Je to nový song Computer Magic a já nikdy neodolám, když jde o tenhle projekt. Jsem rád, že je to jedna z věcí, jež zůstávají ve vodách amerických blogů. Česká scéna na infůzi z Pitchforku je pořád jinde.

Moje dvě oblíbený věci na videu jsou záběry lesa a kostkovaná košile. Tyhle dvě věci jsou docela moje oblíbený tak celkově. Hudba, která ho doprovází je nahraditelná. Poslouchá se fajn a až v říjnu výjde Obscure but Visible určitě na kazetu rychle najedu. Nebo řeknu někomu, kdo má řidičák.

Video: Sweaty Hands

Clash uvedl v premiéře poslední z klipů The Goon Sax.  Je to jejich čtvrtý klip. Klip k Up To Anything jsem prošvihl, tak nezbývá než napsat, že je výborný.  Nebojím se napsat, že začel se zneklidňujícím pocitem, jenž jen roste ve Sweaty Hands. Riley má nový účes a já konečně vidím, jak je mládí nestihlo připravit. Asi před měsícem jsem viděl záznam ze sníďaňového vystoupení v radiu 3RRR (ve stejné show se objevili i Chook Race!). V něm je vidět i slyšet, jak křehcí jsou. Kdybych měl děti, tak volám jejich rodičům, ať jim radši dají najíst.

Ok, první věci, které si každý všimne v novém klipu je ten mega hydrant, co má Louis v pravé nohavici. Klip sice používá stejnou techniku výřezů jako Up To Anything, ale nikdy ve své stylizaci nepřestane působit poněkud zlověstně. Riley stojí za mužskou hradbou a tváří se zneužitě a oni drží tvář, za rodinu. Má to nádech všech těch amerických pokryteckých boháčů, co známe z Colomba. Jak se na nás jenom občas koukne a muži nás zatím drží pevně v pohledu. Nevím, jestli to byl záměr, ale rozhodně mě z toho mrazí. Bojím se, co s těma děckama provádějí a nemůžu se rozhodnout, jestli takle ten klip působí jenom náhodou. A když si vezmem ty řádky z textu, tak jsou taky docela strašidelný. Refrén by v kontextu mohl být i hrozba.  Ujišťuje svou oběť na veřejnosti jenom, aby jí potom dal za to falešnou scénou.

The Goon Sax mám pořád rád a přeju jim hodně štěstí na jejich evrposký tour. Slyšel jsem, že první koncert v Londýně byl vyprodaný, takže fajň. Jenom, ať na sebe dávaj pozor a moc tam nefetujou.

Jsem strašná máma.

Video: Videa

Léto je dlouhá doba a nahromadilo se mi několik kousků, který tady chci mít. Příjde mi zbytečné dávat každému vlastní článek, a tak je všechny dám do jedné ohrádky. Třeba si padnou do oka a rozmnoží se. Mix některých by mohl být docela zajímavý...

Část jsem rovnou vynechal. Chybí poslední video Hinds. Přes silnou estetiku nemám rád sklon k násilí a divné účesy. Taky jsem sem nedal nová videa Angel Olsen, protože ty už všichni viděli nebo aspoň slyšeli díky radiu Wave.

Amber Arcade: Turning Light

Ok, hrozně rád připomínám zpěvačku z Holandska. Zdá se mi, že skladba byla pro klip pozměněná. V nové podobě se jistě stane tanečním favoritem. Zpěvačka se zde pokouší o minimální tanes. Je to trochu disharmonické, ale dobře to souvisí s tématem písně, jímž je plynutí času. Její slova.

The Submissive: The Hum

Po delší době jsem se podíval na moje oblíbené vydavatelství, Fixture Records. Vydávají u nich peckaři jako Brave Radar, Freelove Fencer a Jeff Barbara (ten má teď taky novou látku) a je to asi největší lákadlo Montrealu, který znám.

U The Hum mě těší extremní neharmoničnost písničky, její naivita. Taky doufám, že to moc nezní jako Frankie Cosmos. Spíš než neumětelské je to avantgardní. Samotný klip je poměrně děsivý. Je tam falešná krev, dřevo a hodně menších obrázků. Zpěvačka má navíc strašidelné líčení s vybouchlými kamny.

Neon Indian: Annie

Video k Slumlordovi se asi líbilo hodně lidem. Určitě mu pomohla i sooučasná přízeň, jíž k Neon Indian chová Pitchfork. Mě se po mnoha shlídnutích zjevilo spoustu chyb a nedostatků. Některé jsou formální, některé čistě osobní. Třeba bílé kalhoty dívky.

Annie je zatím perfektní. Písnička sama je příjemná. Klip jí doprovází neskutečným béčkem, které je perfektně začnuté i zakončené. Nebojí se překročit limit únosnosti a dojít v lacinných vtípcích až na konec ulice, na pláž. Je tam všechno, včetně strašlivých hlasových modulátorů a nudných pohledů na město.

Wireheads: So Softly Spoken

Hudebně je tohle ok.  Poslouchat se to dá, ale za geniální bych to v žádném směru nepovažoval. Co jsem si oblíbil je vize života v Austrálii. Přesně takle bych tam chtěl aspoň chvíli žít. Předměstský domek plný divných existencí, jež neustále hrají na kytary a obsazují záchody. Všechny sousedy to musí strašně srát, ale protože jsou pohodoví Australani, tak si raději otevřou plechovku piva. Taky ten týpek je hodně pyšný na svého Rickenbackera.

Tim Richmond Group: The Book

Ještě tohle. Bubeník hraje v Terrible Truths, takže povinnost.

Video: Hard To Clean

Nechce se mi psát, chce se mi kreslit. Poslouchám u toho hudbu, a tak jsem zabrousil na moje oblíbené blogy, abych si trochu rozšířil obzory. Na Chook Race, kapelu y Melbourne, jsem narazil už dříve a vedle Terrible Truths, Totally Mild, Saxu a dalších je důvodem, proč se tam dolů chci podívat. Taky je tam slunce a verandy na předměstích.

Na Hard To Clean jsem dřív narazit nemohl. Písnička je nová. Je to pohodovka. Skoda, že pohovka je daleko, tak radší bych dnes byl na chalupě a tvořil tam. Ale to bych zase neobjevil trojici posilovacího zařízení, jež nutně musím mít. Sakra, posilování je poslední dobou v klipech nějak často. Nejdřív Best Coast, pak Rama a teď Chook Race. Pokaždý jinak. Těším se s čím v tomhle ohledu příjde Lazer Viking.

Audio: Made To Fight

Slyšel jsem, že se teď poslouchá Techno a berou drogy. Ani jedno jsem si nějak neoblíbil. Ale tuhle písničku můžu. Je agresivní jako peklo.  Hrozí, přímo nás ohrožuje a neumim si představit, že by u toho chtěl někdo bejt na drogách. Ale asi si zase špatně představuju účinky drog. Lidi se vlastně nechtějí hodit do pohody.

Oni totiž zpožňují říkat, že mají depresi. Lidi mě dost často serou a štve mě to, protože je chci mít rád.

Srpen

Fakt sorry, že nic nepíšu. Pracuju na několika projektech a ty spotřebujuou většinu mý pozornosti. Nový hudby je spoustu. Teď mě třeba oslovila tahle elektronická pecina. Vidim to, že na podzim budu poslouchat mnohem míň kytar než na jaře.

Taky nevim, proč to najednou nepíše některé háčky.

 

Audio: Leadlight

Dlouho jsem nic nenapsal.
Neměl jsem internet. Neměl jsem ho v Praze ani na chalupě, a tak jsem moc neposlouchal. Poslouchal jsem Vltavu, takže třicet oper denně a hodina s radiem Wave. Občas pustilo něco, co mě potěšilo, třeba Angel Olsen nebo Blood Orange. Má teď nový album.

Julia Jacklin je první věc, na kterou jsem narazil včera, když jsem se konečně dostal k hledání nové hudby. Je to tak dobrý.  Přesně to zapadne mezi všechno, co zrovna poslouchám. Ať  už jde o Burnt Ones nebo White Fence nebo Freetown Sound.

Neznám moc písniček od Julie, ale Leadlight je pecina. Trochu Van Etten, Lykke Li, trochu Prass a ten riff, kde jsem ho jenom slyšel? Tom Petty možná. Nemůžu si vzpomenout, ale kudrlinu, kterou vyčaroval, tu nezapomenu. Chci slyšet celý album. Pool Party je dobrej začátek zbytku a název Don't Let The Kids Win jenom láká

Yoncalla

 Yoncalla   je moje rozloučení s Yumim. Alespoň zatím. Kapela se od předchozích elpin posunula. Album je pořád na první poslech sweet deal. Je plný emociálně nabytých pecin, jež zároveň zůstávají křehké. Technicky je zvuk čistší. Pocitově nacházím spoustu nesrovnalostí v podobě stylistických nejasností, rozprostření se od Davida Guetty k Fleetwood Mac. Snad nejsou tak hloupí, že by se chtěli zalíbit všem. Možná jenom našetřili peníze na lepší techniku. Rozumná investice. 

Yoncalla.jpg

Právě tření se s elektronickou taneční hudbou a vykrádání sebe sama čtveřici neustále shazuje. Keep It Close To Me a Haji Awali stylisticky hako dvojice vykrádá předchozí peciny  The Brae   a A Long Walk Home For The Parted Lovers. Ozvěny Second Wave, Aleny a všeho ostatního jsou též přítomné. Ranou tvorbu ovšem nepředčí, naopak se vedle ní mění v Goliáše. Obr, který má velké ambice. Pak dostane kamenem. Originálnější skladby potom zní jako ústupek. Četl jsem recenzi, jež mluvila o Yoncalle  jako rozstříštěné.  Asi nevěděli, co napsat. Tenhle argument se dánajít často a nezdá se mi, že by zde platil. Naopak slyšiím, jak část členů ustoupila do pozadí, takže se proměnili jen v kulisy bez tváří. Tkle nezní čtyři názory.

Short Truth  je asi nejlepší a nejhorším článkem. Rozložená disco skladba s hitovým a tanečním potenciálem. Ale není ničím, co bych si opakovaně pouštěl s potěšením. Na to je příliš povrchní, zvukově křiklavá. Popravdě, zrovna teď mi na Yoncalle  nejvíc chybí kytary, špína nebo aspoň glam. Neoblíbil jsem si jedinou písničku. Nemůžu se zbavit bezpohlavní pachuti soundtracku japonský počítačový hry. A já chci mojo.

Audio: Car

Čína je velká země. Její punková scéna je živá a zajímavá, u nás naprosto neznáma. Cheena není z Číny. Hraje punk a má pět členů a nová skladba Car mi už názvem připomněla Dictators. Pak do nich někdo nalil hodně Ramones a LA punku. Rychlá, úderná, před deseti lety by se řeklo pogo.

Audio: Calculations

Díval jsem se na seriál o počítačích. Muž, jenž si hraje na Jobse, dokope jednu společnost, aby mu udělali první laptop. A taky jsem se vrátil k vývoji her. Přirozeně mě potom potěšilo, když Bedroom Suck zveřejnili písničku od Lower Plenty.

Připomíná mi tvorbu Freelove Fenner. Pomalé tempo, za hranicí zábavnosti je podpořeno hravou disharmonií a hlasem na hranici sopránu a umírání. Sečtením dostaneme chytlavou kombinaci, kdy zejména slova refrénu rychle uvíznou v hlavě.

Audio: I'm a Man Too

Death Valley Girls občas rád poslouchám na Youtube. Mám rád výstup v dodávce, pak v nějakym radiu a single Electric High i s b-sidem Getting Hard. Sólová tvorba tý holky, co hraje na kytaru, je taky docela cool.

A teď mají novou skladbu. Je o tom, že jsou muži. Nebo možná spíš něco gender. Vzpomněl jsem si na Austru a jejich I'm a Man, I don't care a na můj vlastní text We are Riot Grrrls. Ten je stylu, s nímž se vrhají do žáru hořících kytar Death Valley Girls bližší. Falešný zpěv se line přes levicové bubny. Dva akordy jsou zárukou, že se nic nemůže pokazit.

Take her for a Spin

Shrnutí desek, co stojí za zhoršený zvuk a co vyšly od ledna dál, udělal magazín Spin. Potěšilo mě, že se objevují The Goon Sax se svým Up To Anything. Ale hlavně jsou tam věci, který jsem minul a teď mi dělají radost.  Teda zapomněli na duet Primal Scream a super sexy hot Sky Ferreiry a právě vyšlou Yoncalu od Zoumy.  Stejně, pytel dobrých a horších tipů je zde.

První z nahrávek, jež jsem minul, je nová Colleen Green. Její jednoduše pojmenované EP, Colleen Green je zábava.  Pak noví Coathangers, Teen Suicide. Ty mi už někdo našeptával, jejich It's the Big Joyous Celebration, Let's Stir the Honeypot se mi před nějakou dobou prohnalo po reproduktorech. Nakonec I Exhale z nového alba legend Underworld je parádní návrat a hodně poslouchatelné pecina.

Video: Uptight

Mluvě o oblíbených, Terrible Truths mají video k Uptight. Písničku už mám dobře naposlouchanou a ve video převážně hrají na hudební nástroje a za sebou mají stěnu. Terrible Truths ve video šahají na věci. Věci přírody mě nerozněžní, ale když dojde na něžné laskání vlasů, tak je jasné, že mě mají chyceného a pár zhlédnutí přidám. A hlavně tahle skladba je tak progresivní svou prací s basovou a kytarovou linkou, zpěvem blízkým štěkání, je to femoném, který doufám, že se knám brzy sveze, protože mě jinak čeká cesta na konec světa (taky za Totally Mild, Snow Flake, The Goon Sax, Zoumou).

Video: Don't Forget

Nevim proč, ale všechno mi začíná připomínat U2. U2 v době, kdy měl Edge o kamión efektů míň, v době pseudo křesťanského punku alb Boy a October, v době krásy War a The Unforgettable Fire. Takže není překvapením, že do toho pytle hodím i tenhle klip, jenž asi plně docením až na podzim, kdy bude venku žluto. Zpěvačka mi barvou hlasu připomíná spíš právě Bona, než jinou zpěvačku a silně melodická kytara s reverbem Boss na maximum je silně na hraně. O Hideous Towns si určitě zjistím víc. Uvidím, zda se k nim pak vrátím a nebo radši vytáhnu October.

Vidoe: Tuesday Fresh Cuts

Video je sice na první pohled natočené na digitál, kamera Gopro je dokonce přiznaná, stále se nevyhnulo dnes nutnému VHS filtru. A zatímco nahodilé průjezdy mě moc neoslovují, Fresh Cuts jsou nádherná skladba. Každý okamžitě vzpomene Sharon Ven Etten a ty dvě zpěvačky se stejným jménem. Vzpomene je, protože Bree Tranter nezná. Přesto není novým jménem pro protinožní alternativní scénu, jež by u nás hrála v Akropoli.

Tuesday Fresh Cuts má krásně naaranžované dechy, doprovozené jemnými uhozy na kytaru a hlavně zpěvem, jenž svou harmoničností trhá smysl pro punk na cáry. Bree Tranter asi není zpěvačka, na níž bych šel a na koncert se dlouho těšil, ale naprosto rád si jí poslechnu k ranní kávě nebo při cestě pro noviny.

Audio: Moves In Time

V květnu se hodně stalo. Já v domnění, že jedu na Pelhřimovy, jsem se potloukal u nás na chalupě, nedaleko opravdového Pelhřimova. Za okolností jsem neopoštěl chalupu na díl než cestu do Jednoty, kde naštěstí brali karty. Moje hudební menu skýtalo Lou Reeda, Garáž, Barokní fugy a recenze Jakuba Šponera na radiu Wave.

Mezitím přišlo hodně dobrého. Třeba dlouze očekávané vydání Yoncaly od Yumi Zoumy nebo právě nové album mojí oblíbené kanadské kapely. Brave Radar za deset let vydal hned několik nahrávek, většinu velmi povedených. Lion Head bude jeho první deska vydaná na plnohodnotném dvanáctipalci. Album je nahrané kompletně analogově a zveřejněná Moves In Time dává tušit do jakých výšek lahodnosti se pouští.  Na první poslech připomíná skladby z jejich kazety Message Centre, ale později objevujeme další vrstvy, jež jistě dodal čas i způsob nahrávání. Lion Head vychází 10. června.

Weekend

Včera jsem se náhodou díval na Óčko. Náhodou tam zrovna dávali klip od Oscara. Znělo to úplně jinak než všechno, co jsem od něj doteď slyšel. Místo obvyklého spojení Police a Kylie Minoque s hlasem Toma Jonese, jsem se dočkal něčeho, co mi připomínalo všechno to těsto. Dobrým srovnávacím bodem je v případě Taylor Swift. Taylor Swift je prostě o tolik lepší, protože polaroidový přebal alba 1989.

Taky se mi zdá, že jsem od konce dubna četl asi milión interwiew s Tacocat. Objevil jsem díky tomu několik nových webů a hlavně mi příjde, že kapela ze Seattlu je v tuhle chvíli víc chic než Horkého lampy. Víc hot dává asi lepší smysl.

Na Soundcloudu a hlavně bandcampu jsem narazil na pořádnou dávku punku a nový track od Computer Magic. Alien Friend je chytlavá sci-fi elektronická maličkost, z které tečo synťáky. Ale hlavně hodiny Byrds, Neila a Stills, Burnt Ones a kytary v otevřeném D. D jako Dictators

Video: The Faces on the Floor

Jak by měl klip od Patience vypadat ukazuje video pro mě neznámého Elliotta Vincenta Jonese. Dokonce nevím, kolik je Elliott lidí. Video jde mnohem dál, do bodu, kdy se obraz rozpadá a stává se spíše malbou než videem. Nebál bych se to projmout v galerii. Jednotlivé záběry jsou intimní, estetikou evokují domácí video, první pokusy o umělecký film bez znalostí a jasného záměru, pokusy jež vzešly z toho: "Hej, mám kameru."

Mám rád i písničku. V tomto případě působí víc jako doprovod k obrazu než naopak. Jemný house, který jako by vypad z raně osmdesátkové scéno. Jones by klidně mohl předskakovat Robotnickovi. Moc tuhle hudbu neposlouchám, a tak nevím, jestli má bumerang, ale spíš mi příjde, že jede minimal techno. Byl bych rád, protože s timhle mě na discu uvidíte spíš.

Video: The Church

Pomatuju si Veronica Falls. Jejich album Waiting For Something To Happen jsem jednu dobu poslouchal hodně. Měl jsem na něm rád skoro všechny písničky. Zvláštní bylo, že jakékoliv živé vystoupení kapely mi připadalo nudně, ba mrtvolné. Je hezké vidět, že jejich zpěvačka Roxanne Clifford se vydala z malých bot kapely. Pořád to zní podobně jako Falls. Tempo a zpěv se nezměnili. Naopak přibylo hodně osmdesátek. Různý divný zvuky z kláves a automaty se předhánějí, kdo bude víc slyšet za tím hlasem.

Něco mi na tom zní hrozně tendenčně. Stačí se podívat na video. Všechno působí, že už to znám, bylo to někde jinde. Je to správně a přece špatně. Oblečení nebo zoom do krajiny, vůbec výběr míst. Video Patience je prázdné.

Audio: Walking The Tracks

Ciggie Witch určitě udělá radost fanouškům DeMarca. Už jsem ho dlouho neposlouchal, ale fotka s pozadím z vajglů, kterou mají na svém profilu naznačuje, stejně jako chorus na max, pořádně vyklíčený kličky na kytaru a lajdácké kšiltovky, že mají něco společného. Samozřejmě ten Mac and Cheese má pořádnou porci australský goudy.

Frontman Ciggie Witch je zároveň členem Ocean Party, Klávesami vládne člen zbožňovaných Totally Mild. Charakteristiku zvuku má na svědomí i lapka v podání Joea Foleyho.